pátek 2. března 2012

Po stopách Židů na Hřebečsku

Zatímco fakt, že se ve Svitavách narodil Oskar Schindler, oslavovaný zachránce Židů, je všeobecně známý, o existenci židovského hřbitova ve městě má potuchy jen málokdo. A ještě méně lidí ví, že tu kdysi stávala také synagoga, přitom první Židé žili na území města již ve 14. století. Stejně tak i v jiných místech regionu a v jeho okolí.

Pod ochranou panovníka
Počátky židovského osídlení na Moravě spadají do druhé poloviny 11. století, k jeho rozvoji významně přispěl Přemysl Otakar II., který zřejmě v roce 1262 vydal spis Statuta Judaeorum. V něm upravil pravidla zastavárenství a právního postavení Židů u nás: byli pod přímou ochranou panovníka a jemu odváděli daně. Proto se v té době také židovské osídlení soustředilo převážně do královských měst, byť třeba olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka k Židům neměl nijak vřelý vztah. Další impuls pak přišel za Lucemburků, kteří rozšíření židovského osídlení na Moravě s vidinou vyšších příjmů do královské pokladny podporovali, Karel IV. s moravským markrabětem Janem Jindřichem dokonce uzavřeli s rakouským vévodou Rudolfem IV. Habsburským dohodu, která znesnadňovala Židům migraci přes moravsko-rakouské hranice...

Židovská čtvrť v Boskovicích (MV)
Pro Hřebečsko je důležitý rok 1322. Tehdy Jan Lucemburský dovolil olomouckému biskupu Konrádovi I. usadit v biskupských městech Kroměříž, Mohelnice, Svitavy a Vyškov po jednom Židovi lichevním, tzn. jedné židovské rodině. Podobná privilegia postupně získávala také města v okolí, například první zmínka o židovském osídlení v Boskovicích pochází z roku 1343, již ve 14. století žili Židé také v Litomyšli anebo malohanáckém Jevíčku; pro srovnání v Olomouci a Brně, tehdy největších městech na Moravě, žilo po zhruba dvou stovkách osob židovského původu.

Postavení Židů ve většinově křesťanské společnosti středověku i přes výše uvedené nebylo rovnoprávné. Pomineme-li fakt, že byli od ostatního obyvatelstva odlišeni oděvem a mezi nimi a křesťany nesmělo dojít k užším stykům než obchodním, stávali se Židé právě kvůli své činnosti oběťmi trestných činů. Historici mluví především o době husitských válek, kdy docházelo k protižidovským pogromům (především ale v místech s větší koncentrací židovského obyvatelstva), ale protože si od Židů půjčovali takřka všichni – tedy církev, šlechta, měšťané i poddaní – a úrok nebyl zrovna malý, nedá se vyloučit ani na Hřebečsku trestný čin související se závazkem dlužníka vůči věřiteli. Konkrétní zprávy ovšem neexistují.

Vyhnání z královských měst
Husitské války také pro většinu židovských rodin znamenaly stěhování, neboť oslabený panovník, potírající husitskou revoluci, jim nemohl zaručit svoji ochranu, čehož využila královská města, která za slib věrnosti trůnu požadovala vysídlení Židů coby nedůvěryhodné obyvatelstvo a konkurenci pro měšťanské dílny a krámy. Ladislav Pohrobek poté v roce 1454 vydal privilegium o netrpění Židů, čímž jejich vysídlení z královských měst legislativně ospravedlnil. Židovské obyvatelstvo se tak začalo usazovat na venkově a v menších městech, v průběhu druhé poloviny 15. století početně narostlo například osídlení v Boskovicích či Jevíčku, usazují se také třeba v Lošticích či Úsově na Mohelnicku. Židovská komunita v těchto městech narůstala i v dalších obdobích, po vydání tzv. translokačního reskriptu císaře Karla VI. v roce 1727 byla zřízena oddělená ghetta, například v Boskovicích (na obrázku výše) se do něj přestěhovalo na 1500 osob, v Jevíčku ghetto severně od náměstí čítalo v pozdější době 19 domů. 

Papírové zrovnoprávnění se společností
Svitavská synagoga (MMG Svitavy)
Přímo na Hřebečsku však další zprávy o židovské menšině pocházejí až z 19. století, kdy po roce 1848, resp. 1867 došlo k legislativnímu zrovnoprávnění Židů s většinovou společností. Čerstvě nabytých svobod využívaly židovské rodiny různě, často se však přemísťovaly za možnostmi uplatnění na poli průmyslu a obchodu do větších měst, takže třeba zatímco v Lošticích klesl počet židovských obyvatel z téměř pěti set v roce 1848 na 115 na konci století, v Mohelnici naopak vzrostl ze třinácti kolem roku 1800 na téměř 200 osob před rokem 1900, přičemž už v roce 1870 tu byl založen modlitební spolek, jehož úsilím byla otevřena židovská modlitebna přímo v srdci města na dnešním náměstí Svobody. Synagoga jako taková ale ve městě nikdy nevyrostla, nejbližší stojí dodnes právě v Lošticích, pod zdejší náboženskou obec také mohelničtí Židé patřili.

Zato svitavská židovská komunita, která čítala téměř 200 osob již v roce 1869, byla v roce 1888 ustanovena židovskou náboženskou obcí, původně pod boskovickým rabinátem, od roku 1890 samostatnou (přičemž ještě předtím existoval sbor Minjan zřizující ve městě modlitebnu), a v roce 1902 se dočkala vlastní reprezentativní synagogy, která stála v místech dnešního autobusového nádraží. Vysvěcena byla rabínem Felixem Kanterem 27. září 1902.

Rabín Kanter (zanikleobce.cz)
Jenže právě židovská emancipace a ekonomický potenciál nebyly na přelomu století příliš po chuti většinovému obyvatelstvu měst, především tedy tamním podnikatelům, vždyť například bratislavský rodák židovského původu Heinrich Klinger postupně vybudoval největší textilní podnik ve městě (dnešní Svitap), výrobní program se zaměřoval na technické tkaniny, nepromokavé plachtoviny, pracovní oděvy a také na vojenskou výrobu. Konec 19. století tak byl ve znamení jednak prachobyčejné lidské závisti úspěchu, ale v obecné rovině také růstu nacionalismu a antisemitismu, kdy je z roku 1899 znám případ tzv. hilsneriády, procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který měl zabít u Polné nedaleko Jihlavy křesťanku Anežku Hrůzovou. Za obrovského zájmu médií a veřejnosti a propuknutí pro- i protižidovských kampaní byl Hilsner shledán na základě řady falešných důkazů vinným a nakonec odsouzen v roce 1901 na doživotí. Až v roce 1918 mu Karel I. udělil milost, rehabilitace se však fyzicky i psychicky zdecimovaný Hilsner nedočkal, přestože některé teorie tvrdí, že za vraždou Hrůzové stál její bratr.

Pro doplnění obrázku uveďme ještě příklady přímo z Hřebečska: ve Svitavách měli židovští podnikatelé problémy s městskou správou již na počátku 18. století, kdy byla ve Čtyřiceti Lánech zřízena vrchností palírna, jejímž nájemcem se stal Žid Jakub Donat z Boskovic. Stížnost města na její zrušení byla zamítnuta, ovšem po vypršení nájemní smlouvy už tato nebyla Donatovi prodloužena a nájemcem se stal podnikatel Biberle z Moravské Třebové. Na počátku první světové války pak byli židovští uprchlíci z Haliče obviňováni a uráženi kvůli nastalé drahotě...

"Žid nepatří do společnosti"
Zdaleka to nejhorší měli židovští obyvatelé však teprve před sebou. Po dobu trvání meziválečného Československa se nadále, přes všechny urážky a nařčení, kterým jen přispěla nastalá hospodářská krize, věnovali podnikatelským, kulturním či charitativním činnostem, dokonce se snažili výrazněji zapojit do veřejné správy; v komunálních volbách v roce 1919 ve Svitavách získala Židovská nacionální strana 71 hlasů, na mandáty v samosprávě města to ale nestačilo, stejně tak o čtyři roky později, kdy se ale počet obdržených hlasů přehoupl přes stovku.

Nebezpečí pro židovskou menšinu začalo vzrůstat poté, co se v roce 1933 k moci v Německu dostala NSDAP vedená Adolfem Hitlerem – Židé tehdy museli opustit místa ve státní správě, ještě předtím byly 1. dubna bojkotovány židovské obchody. Zároveň začaly být připravovány zákony, které měly chránit německou krev před rasově méněcenným obyvatelstvem. Přijaty byly v září 1935 v Norimberku a mimo jiné také stanovovaly, kdo je Žid či židovský míšenec, přičemž jejich cílem bylo vyřadit židovskou menšinu v Německu z veřejného života.

Křišťálová noc
Svitavská synagoga po zničení (MMG Svitavy)
Taktéž v zabraných pohraničních oblastech Československa v říjnu 1938 začali nacisti uvádět v praxi rasová opatření k arizaci obsazených území. Začátkem listopadu ve Svitavách a dalších městech Hřebečska stejně jako jinde vypukl rozsáhlý protižidovský pogrom, který vyvrcholil 10. listopadu tzv. křišťálovou nocí, přičemž na svitavském židovském hřbitově se Němci vyřádili už v říjnu. Synagoga svitavské židovské obce vzplála 10. listopadu před polednem, hasiči pouze dohlíželi, aby se plameny nerozšířily na okolní zástavbu. Z chrámu po dohoření zůstaly jen obvodové zdi, které byly později strženy, a na místě někdejší modlitebny byl vysazen park pojmenovaný Lübeckerplatz na počest pluku nacistické armády, který obsadil 10. října 1938 město. Během křišťálové noci byla ve Svitavách vytlučena také řada oken a výloh židovských bytů a obchodů, některé byly i vydrancovány. Stejně dopadly židovské krámy, byty a modlitebny v Moravské Třebové (v Lanškrounské ulici, Židů žilo před válkou ve městě asi 40, mimo jiné i rodina matky spisovatele Arnošta Lustiga) nebo Mohelnici. Pachatelé nikdy nebyli dopadeni... A na jaře 1939 již svitavský tisk píše, že město je ryze árijské...

Konečné řešení židovské otázky
Řada židovských rodin region opustila již před „mnichovem“, některé odešly do zahraničí, jiné pouze do vnitrozemí, které však Němci v březnu 1939 také okupovali a začali i zde provádět kroky nutné k arizaci území, přičemž se začaly množit i spontánní lokální útoky českých fašistů proti židovskému majetku i proti osobám (např. v srpnu v Brně). Nacistické úřady zabavovaly židovský majetek a zprvu také podporovaly emigraci Židů do ciziny (asi 30 tisíc lidí), zřízena v Praze byla Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která dohlížela na náboženské obce a zajišťovala židovský majetek. Židé se stali občany druhé kategorie, měli zakázán vstup do částí měst, původně se nesměli po 20. hodině zdržovat mimo svůj byt, od září 1941 mohli vycházet z bydliště pouze označeni žlutou hvězdou s nápisem Jude. V té době se už budovaly první koncentrační a vyhlazovací tábory, kde skončila pouť téměř 80 tisíc židovských životů z českých zemí.

Mezi nimi byli například obyvatelé loštické židovské čtvrti, kteří byli do Terezína coby přestupní stanice deportováni 22. června 1942, celkem jich na moravičanském nádraží nastoupilo do vlaku 59, po válce se vrátilo pouze devět osob. Sto jedenáct Židů opustilo své domovy v Jevíčku a okolí, vrátilo se jich pouze šest. Ze Svitav podle neúplných seznamů zahynulo v koncentračních táborech 152 lidí, domů se vrátilo pouze několik jedinců. Jako poslední z mohelnických Židů prý ve městě zůstal Julius Eckstein, zemřel tu podvyživený koncem roku 1942.

Pamětní deska na bývalém židovském hřbitově ve Svitavách (MV)
Hřebečsko ale bylo také místem, kde si více než tisícovka Židů oddechla, že před tím nejhorším aspoň na chvíli unikla, když je Oskar Schindler zaměstnával ve své továrně (původně továrně židovské rodiny Löw-Beer) v Brněnci. Ne všichni však převoz z Polska přežili, 42 mrtvých našlo věčný pokoj v hrobě u Bělé nad Svitavou. Mimochodem polští Židé internovaní v roce 1940 do tábora u Vísky u Jevíčka se podíleli na stavbě tzv. Hitlerovy dálnice.

Jak válka ničila rodiny, si na závěr ukážeme na příkladu rodiny Gustava Taussiga, hrnčíře ze Zábřeha. Taussigovi dostali povolávací rozkaz do Terezína 1. září 1942, Gustav poté míří do tábor Nordhausen, kde pracuje na výrobě raket V-1 a V-2 a zřejmě tam zahynul. Manželka je utlučena v Pobaltí klacky. Nejstarší dcera Anna se vystěhovala už v roce 1938 do Ameriky. Druhá dcera Herta zahynula v Osvětimi. Syn Rudolf se dostal Palestiny, bojoval proti nacismu, po návratu do Zábřeha mu komunisti zabavili hrnčířskou dílnu. Nejmladší dcera Hilda se vrátila z Osvětimi, ale v roce 1947 zemřela na podlomené zdraví. Gustavův bratr Karel zahynul v koncentračním táboře, nejspíše i s rodinou, stejně tak Gustavova sestra Matylda s rodinou.

Zmínka o židovských památkách v regionu
Jen pro úplnost, svitavská ani loštická židovská obec již po válce obnoveny nebyly. Do dnešních časů se jako běžně přístupné upomínky na židovské obyvatelstvo Hřebečska dochovalo několik náhrobků na mohelnickém hřbitově, torzo židovského hřbitova ve Svitavách a masový hrob v Bělé nad Svitavou, v Moravké Třebové dodnes stojí dům, kde bývala židovská modlitebna. V nejbližším okolí to pak jsou hřbitov a synagoga v Lošticích, torzo hřbitova a synagoga v Jevíčku, část hřbitova v Poličce a hřbitov v Litomyšli. V Boskovicích je tamní ghetto jednou z hlavních turistických atrakcích. Památky obsáhneme v samostatném článku. Na židovské osídlení upomínají také výstavy v muzeích, nejvýrazněji Hledání hvězdy Davidovy v muzeu ve Svitavách.

Martin Višňa

s využitím: holocaust.cz, zmizelisousede.cz, respectandtolerance.com,

Fikejz, Velešík - Kronika města Svitavy, wiki

Žádné komentáře:

Okomentovat