Cestující na zábřežském nádraží, ať už vystupují z vlaku nebo hodlají někam odcestovat, zdraví socha strýce s kufrem. Tím strýcem není nikdo jiný než zdejší slavný rodák Jan Welzl, řečený Eskymo. Cestovatel, náčelník eskymáků, pábitel, hrdina dobrodružných knih a prý předobraz Járy Cimrmana.
Welzl se narodil 15. srpna 1868, o šestnáct let později se vydal do světa „na zkušenou“. Pěšky se vydal přes Vídeň do Itálie a prošel Balkán. Do vlasti se vrátil kvůli vojně, ovšem hned po odbytí armádního výcviku odešel do Hamburku, kde získal práci na zámořském parníku, díky čemuž poznal řadu světových přístavů, časem se pak dostal ke stavbě Transsibiřské magistrály.
V pracovním táboře mu uzrál v hlavě plán, že přejde dosud neprobádané oblasti Sibiře. Od myšlenky neměl nikdy daleko k činům a po letech skutečně bez map a pořádných zásob jídla dosáhl Novosibiřských ostrovů za polárním kruhem. Zde po vypuknutí tzv. zlaté horečky rozvážel mezi zlatokopy se svým psím spřežením poštu, navíc prodával kožešiny a sám také zlato hledal a dostal se i do centra horečky – na aljašský Yukon. Pro svoji dobrosrdečnost a schopnost se vším si s chladnou hlavou poradit ho na „jeho“ ostrovech jmenovali náčelníkem a soudcem. Domorodí eskymáci mu říkali Pojídač medvědů, pro bílé zlatokopy to byl Arctic Bismarck.
Po třiceti letech se po první světové válce a vyhoštění z území USA vrátil do Hamburku, odkud psal do redakce Lidových novin dopisy, které spisovatel Rudolf Těsnohlídek vydal pod názvem Eskymo Welzl. Avšak neklidné nohy ho zavedly zpět do Ameriky, kde krom jiného pracoval na liščí farmě jeho krajana Josefa Kislinga. V Československu se mezitím stal literární senzací a v roce 1928, kdy se vrátil do vlasti, byl nadšeně vítán. Podíval se také do rodného Zábřeha, ovšem nohy ho opět táhly mezi eskymáky. S cílem vydělat peníze na cestu tedy objížděl hostince a sály a vyprávěl své příhody z cest po světě. Ne všichni ale považovali jeho vyprávění za pravdu.
V červnu 1929 Zábřeh opustil, naposledy přeplul Atlantský oceán a svůj život dožil na kanadském severu. Po druhé světové válce ještě z Kanady zasílal do vlasti humorné poznámky o polárním životě, prý se také pokusil sestrojit perpetuum mobile. V roce 1948 Welzl umírá v kanadském Dawson City.
Podle některých zkazek to byl právě zábřežský dobrodruh, kdo inspiroval pány Smoljaka a Svěráka k vytvoření postavy českého génia Járy Cimrmana. V Zábřeze si každopádně Welzla váží, ať už jeho vyprávění byla pravdivá, nebo ne, ať je spojitost s Cimrmanem jakákoliv – je čestným občanem města, v muzeu je mu věnována stálá expozice a na jeho počest se každým rokem koná recesisticko-cestovatelský festival Welzlování, kdy se například prohánějí centrem města saně tažené lidskými spřeženími. Letos pak přibyl ještě extrémní závod Welzlův kvadriatlon, při němž sportovci poměří síly na kolečkových bruslích, v plavání, běhu a jízdě na kole.
Zmíněno bylo, že se Welzl stal literární senzací, bylo by tedy vhodné uvést alespoň nějaké dílo. Kdo si chce tedy o životě za polárním kruhem na začátku 20. století přečíst, ať hledá v knihovnách titul s názvem Třicet let na zlatém severu.
Martin Višňa
s využitím: welzl.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat